Stanovisko k některým změnám v zákoníku práce
A/ Místo výkonu práce
Místo výkonu práce je nezbytné dohodnout v pracovní smlouvě. Zákoník práce v § 29 stanoví:
(1) V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Dle našeho názoru pak nelze stanovit místo výkonu práce obecně (všechny prodejny ve středočeském kraji, všechny stavby v republice a pod.). Je nezbytné ho stanovit konkrétně. A je samozřejmě možné stanovit míst výkonu práce několik, ale vždy konkrétní adresy.
Pracuje-li zaměstnanec na proměnlivém a předem neurčitelném místě, pak je třeba stanovit v pracovní smlouvě místo práce dle §29, odst. 1 písm. b do nějaké konkrétní provozovny nebo do sídla organizace.
Když se pak zaměstnanec pohybuje mimo takto stanovené místo pracoviště, pak je na pracovní cestě a je třeba mu platit cestovní náhrady. A může tomu tak být jen s jeho výslovným souhlasem sjednaným v pracovní smlouvě.
B/ Pracovní cesta
O pracovní cestě hovoří § 38 zákoníku práce:
(1) Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu, je-li tato podmínka dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal.
Tím se zcela změnila situace oproti dřívějšku, kdy ZP vylučoval, koho na pracovní cestu vyslat bez jeho souhlasu nelze (a všichni ostatní to měli v pracovních povinnostech automaticky).
Nyní tedy lze na pracovní cestu vyslat jen toho zaměstnance, který s tím vysloveně souhlasí. A je nezbytné to sjednat v pracovní smlouvě (dodatku). K tomu je třeba učinit několik konkrétních poznámek:
1/ Lze samozřejmě vyslat i zaměstnance, který to v pracovní smlouvě uvedené nemá. Tento zaměstnanec to však může bez sankcí ze strany zaměstnavatele odmítnout.
Jinak řečeno, pokud není tato doložka sjednána, ale je třeba zaměstnance někam vyslat (školení, jednorázová akce a pod.), není nezbytné sjednávat dodatek k pracovní smlouvě, pokud on s tímto vysláním souhlasí.
2/ V případě konkrétního sjednání v pracovní smlouvě asi nelze toto ustanovení pojmout obecně ( “Zaměstnanec souhlasí s vysíláním na pracovní cesty.”). Přesněji vyjádřeno : Lze to tak sjednat, ale pak může na jedné nebo obou stranách dojít v praxi k překvapení.
Je třeba specifikovat, zda se bude jednat jen o krátké pracovní cesty, které skončí během jedné směny nebo zda se může jednat i o pracovní cesty dlouhodobé (týden, dva dny, trvale ale s denním návratem do místa bydliště a pod.), zda to bude v ČR nebo i v zahraničí. To vše je třeba upřesnit.
3/ Jestliže je přesně sjednán druh práce a ze samotné povahy druhu práce vyplývá, že nelze jinak, než za výkonem práce cestovat (referenti s tím, že v pracovní smlouvě mají i řízení referentských vozidel, stavební dělníci nebo montéři s tím, že budou pracovat na různých stavbách, revizoři obchodních sítí, cestovní prodejci a pod.), tak je tento souhlas zaměstnancem vysloven implicitně. Pak těžko může požadovat nový druh práce s odůvodněním, že nadále už nesouhlasí s vysíláním na pracovní cestu.
Ale i v těchto případech bude právně korektnější pamatovat na pracovní cesty dodatkem k pracovní smlouvě nebo u nových zaměstnanců speciálním ustanovením ve sjednávané pracovní smlouvě.